František Malý

Písně vážící se ke konkrétním posvátným poutním místům, ať už mariánským, svatojánským či jiným, představují velmi cenný segment naší hymnodické tvorby. Hlavním písemným zdrojem poutnických písní jsou tištěné i rukopisné poutní zpěvníky a kramářské tisky.

Dějiny a prameny poutnických písní

Tradici českých poutnických písní můžeme dobře sledovat již v tištěných kancionálech z druhé poloviny 17. století a z počátku 18. století (Matěj Václav Šteyer: Kancionál český, 1683, Václav Karel Holan-Rovenský: Capella regia musicalis, 1693, Jan Josef Božan: Slavíček rájský, 1719). V každém z těchto reprezentativních barokních kancionálů je vždy zvláštní oddíl věnován písním poutnickým.

První speciální tištěný poutnický zpěvník máme datovaný rokem 1728 (Radostná cesta v tomto plačtivém
oudolí). Vyšel v Brně u Františka Karla Siedlera a je zaměřen na srpnové dvoutýdenní pěší poutě do Mariazell. Obsahuje popis cesty s bohatým repertoárem modliteb a písní. Dozvídáme se, že tato tradice byla „vyzdvižena“ v Ivančicích roku 1735 (impressum 1756!). Tatáž kniha vyšla v Litomyšli v roce 1782 u V. Turečka. Po celá následující dvě staletí byly tyto tištěné nenotované mariacellské zpěvníky vydávány buď pod názvem Radostná cesta nebo Cellenská cesta u různých nakladatelů na Moravě i v Čechách. Repertoár písní se postupně tříbil a doplňoval. Definitivní podoby se tyto zpěvníky dočkaly u brněnského nakladatele Winikera ve vydáních z roku 1877 (Antonín Mička: Příloha k Cellenské cestě, tištěno švabachem) a 1893 (Josef Šléz: Úplná cellenská cesta s přílohou, tištěno latinkou). V té době vodil brněnské poutníky do Mariazell legendární Šebestián Kubínek, který je i autorem detailního popisu celé cesty, jež byl rovněž vydán tiskem u Winikera (Poutnická cesta z Brna do Cely Panny Marie, 1875). Jednotlivé poutnické písně vydávali ve velkých množstvích jako kramářské tisky především různí regionální nakladatelé (např. František Škarnicl v Uherské Skalici).

Zvláštní tištěné nenotované zpěvníky vycházely v 19. století i pro putování na jiná poutní místa: Křtiny (Karel Horský: Poutník mariánský, Hradec Králové, 1846), Římov (Karel Müller: Modlitební kniha poutnická, Jindřichův Hradec: Alois Jos. Landfras, 1862), Praha-Karlov (Karlovská cesta, Jindř. Hradec: Alois Jos. Landfras, 1860), Hradčany (Dychtivý poutníček na Hrad pražský k hrobu svatého Jana Nepomuckého pospíchající, Praha, 1801). Skladatel Jakub Jan Ryba sestavil Poutnický kancionál pro každého
nábožného křesťana, který vydal Fabian Beinhauer v Jihlavě začátkem 19. století. Speciální zpěvník na Hostýn a Velehrad sestavil Jan Nep. Derka (Úplný poutní zpěvník svatohostýnský, vydaný v roce 1925 a 1927).

Prameny poutnických písní jsou s výjimkou starých barokních kancionálů (Šteyer, Holan, Božan) bez notace. Platí to takřka pro celé 18. a 19. století, ať už jde o zpěvníky tištěné nebo rukopisné nebo
kramářské tisky. Výjimkou a kuriozitou v tomto ohledu je již zmíněný obsáhlý tištěný kancionál Modlitební kniha poutnická vydaný roku 1862 u Aloise Landfrasa v Jindřichově Hradci, v němž jeho autor P. Karel
Müller naprosto originálním a unikátním způsobem zaznamenal tradiční melodie písní poměrně spolehlivě pomocí jednoduché písmenné notace. Byl si vědom, že pro notovou délku lze u lidové duchovní písně vystačit s protikladem dlouhá-krátká a pro notovou výšku stačilo uvést název noty v notové abecedě. Půlovou notu takto označil jménem a velkým písmenem a čtvrťovou notu jménem a malým písmenem. Zachoval nám tak cenný doklad melodií jihočeských poutnických písní z poloviny 19. století, z doby, kdy nebylo zvykem tyto lidové zpěvy zapisovat do not. Melodie tradičních poutnických písní se v té době spolehlivě stále uchovávaly ústní tradicí. Byli však i vůdci poutí, kteří měli melodie zapsané v notách, avšak tyto rukopisné poznámky jsou již dnes těžko dohledatelné. Takovým byl například řídící učitel v Komíně u Brna Karel Čichna (1823–1884), na nějž se odkazuje v předmluvě brněnského Winikerova vydání Cellenské cesty (1877) s doporučením, že se na něj mohou s důvěrou
obrátit případní zájemci o melodie. Až ve 20. století, kdy se tradice mnohadenních putování na posvátná místa umenšuje, je stále více pociťována potřeba zaznamenávat i hudební stránku tohoto fenoménu.
Tak roku 1942 vydává řídící učitel v Rosicích, spisovatel Antonín Kolek, sbírku žarošických poutních písní pod názvem Radostná cesta k Staré Matce Boží žarošské. Zachycuje jak textovou tak i hudební stránku písní. Žarošice byly totiž a jsou dodnes jediným poutním místem na Moravě, kde se bez přerušení zachovala tradice zpěvu starých písní z barokních mariacelských kancionálů Radostná cesta a Cellenská cesta. I když se právě jedná o staré písně z Cellenské cesty, plným právem si zasluhují přívlastek žarošské, neboť jedině zde se bez přerušení zachovaly. Spisovatel Zdeněk Rotrekl označuje tuto tradici, která se od roku 1785 každoročně opakuje na druhou sobotu v měsíci září, tzv. žarošickou Zlatou sobotu, za „pouť, jež nemá z evropského hlediska obdoby“ a za „nejryzejší barokní fenomén v současnosti“.¹

Kromě již uvedených záznamů najdeme některé texty a melodie u sběratelů lidových písní a v ručně psaných kancionálech z 19. století. Vůdci poutí (tzv. starší bratři – celfotři) si melodie uchovávali ve své paměti i v pozdní době, kdy ještě i ve 2. polovině 20. století vodili nebo jezdili s poutníky na poutní místa. Sám jsem s překvapením zjistil, že někteří starší bratři, narození kolem 1. světové války (Antonín Kohout z Dolních Dubňan u Znojma, Karel Elsner z Břeclavi), mi byli schopni ještě v roce 1991 a 1992 přezpívat Cellenskou cestu z Winikerova vydání 1877 nebo staré písně z kramářských tisků Škarniclových. Matěj Salajka z Dolních Bojanovic u Hodonína znal mnohé starobylé barokní nápěvy. Byli to poslední pamětníci autentické tradice a záznamy jejich zpěvu jsou nesmírně cenné a sloužily mi při sestavování Poutnického kancionálu.

Básnická a hudební stránka písní

Zlatou dobou tvorby poutnických písní je 18. a 19. století. Charakteristická je neopakovatelná barokní poetika a melodika, která se nedá ničím nahradit. Marný byl např. pokus bratří Korců, kteří roku 1893 vydali v Praze obsáhlý dvousvazkový spis Poutní kniha, v němž přebásněním chtěli modernizovat ony krásné staré verše z Cellenské cesty a dokonce přepracovávali zcela zásadním způsobem v duchu ceciliánské reformy i melodie. Na pomoc měli celé konsorcium básníků (Bruno Sauer, Vladimír Šťastný, František Klinkáč) a hudebníků (František Musil, František Kolísek). Avšak tato Poutní kniha nebyla nikdy přijata do obecného užívání. Již zmíněný sběratel žarošických písní Antonín Kolek konstatuje: „Lid přijal tuto reformu chladně. Zůstal věrný svým Cestám, pokud byly, a Poutní kniha bratří Korců se nedočkala ani druhého vydání…, lid jí nerozuměl, jako její autoři nerozuměli lidu.“² Neúspěšný pokus bratří Korců je ukázkovým příkladem nepochopení lidové slovesné a hudební tradice ze strany církevní autority. Na jedné straně si autoři cenili pokladu starých poutnických písní, ale zároveň jedním dechem tvrdili, že nejsou kvalitní a že je třeba je zásadně přepracovat, což už samo o sobě je contradictio in adjecto. Mnohem lepší službu by z dnešního pohledu autoři učinili, kdyby místo přepracovaných uvedli u všech písní jejich původní melodie, které tehdy dobře znali. Dnes bychom to velmi ocenili.

Protože se jedná o písňovou kulturu sdílenou ústním podáním, dosti často se uplatňoval princip tzv. obecné noty. To znamená, že více písní, které si byly podobné například ve veršovém půdorysu (v metru
a rýmu), se zpívalo kvůli lepšímu zapamatování na stejnou melodii. Příkladem budiž melodie užívaná dnes už pouze u kancionálové písně Anděle Boží, strážce můj, na jejíž melodii se dříve zpívaly i jiné básnické
texty (např. Zdrávas buď, Panno Maria³ nebo Kde jsi, ó nebeská Matko moje,⁴ Mé jsi potěšení, ó Maria,⁵ Začínám ve jménu Páně,⁶ Dobrou noc, Maria, přejeme tobě,⁷ Bez prodlení nemeškejme⁸ nebo svatojánská Nejsem zavázán žádnému⁹ a jiné).

Melodika mnohých poutnických písní se často shoduje s lidovou písní světskou. Známým příkladem je mariánská Nastokrát buď pozdravena, ó matičko nebeská¹⁰ a světská píseň Znám já jeden krásný zámek nedaleko Jičína. Podobně je možno postavit vedle sebe píseň Slyšel jsem krásný hlas¹¹ a lidovou světskou Na tom našem dvoře nebo poutnické písně Ranním jitrem brzičko k svítání¹² a Nastotisíckrát buď pozdravena¹³ ve srovnání se světskou Co ten ptáček na tom vršku sedá. Těžko však je v takovýchto případech rozhodnout, zda melodie patřila původně k světské nebo k duchovní písni. Ještě jedním příkladem obecné noty mohou být písně Slunéčko zašlo, půjdeme spáti,¹⁴ Pozdravená buď, Královno z nebe,¹⁵ Přistupte nyní, mládenci, panny¹⁶ a Nuž služebníci, všichni poutníci,¹⁷ které mají všechny stejný nápěv.

Melodika starých poutnických písní, které jsou převážně v rozsahu od spodní kvarty po horní sextu s vynecháním spodní tercie, prozrazuje, že jediný možný doprovodný hudební nástroj, který splňoval zvukové, melodické a harmonické požadavky a který si s sebou mohli účastníci ve starších dobách na vícedenní pouť brát, byly dudy, neboť právě ony disponovaly uvedeným melodickým rozsahem a zvukovou plností. Je to tvrzení podepřené sice jen tímto sekundárním důkazem, ale vzhledem k dřívějšímu celoplošnému rozšíření dud v našich zemích se to zdá být velmi pravděpodobné. Koncem 19. století se už hlásil akordeon a nahradil tak zvukovou sílu dud (na něj doprovázel brněnské poutníky do Mariazell například již zmíněný Šebestián Kubínek). Pokud nebyl doprovodný nástroj, pouze se zpívalo. Celfotr předříkával jednotlivé verše a ostatní shromáždění po něm opakovalo. Refrén se předříkávat nemusel. Varhany se asi vůbec při poutnických písních nepoužívaly.

Textový repertoár písní je pro oblasti, odkud se směřovalo do Mariazell, poměrně jednotný, avšak tytéž písně mívají různé melodie v různých částech Čech a Moravy. Melodika textově shodných písní se mnohdy liší zcela zásadně už jen mezi např. Znojemskem a Brněnskem na jedné straně a Žarošicemi
a Břeclavskem na straně druhé.

Sloky poutnických písní jsou v mnoha případech velmi početné (bývá jich někdy i několik desítek),
což přispívá k soustředěnosti a kontemplaci podobně jako při růženci a litaniích. Čas při mnohadenní pouti plyne zcela jinak než v běžném životě.

Poutnické písně a modlitby stejně jako laické pobožnosti v kostele byly na rozdíl od oficiální liturgie spíše v rukou laiků, vůdců poutí. Těmto starším bratrům, celfotrům, sloužil repertoár poutnických písní nejenom k putování na posvátná místa, ale byl využíván i při laických pobožnostech, které oni sami vedli během celého církevního roku (křížové cesty, růženec, májové pobožnosti, svátky světců a jiné).

Závěr

Poutnické písně představují velmi svébytný úsek naší hymnodické tvorby. Jejich melodie, často na obecnou notu, se uchovávaly převážně ústní tradicí. Texty byly zaznamenávány většinou bez notace v tištěných poutních zpěvnících, v kramářských tiscích a v rukopisných knížkách vůdců poutí. Jsouce pěstovány v laickém prostředí, byly v těchto ohledech zásadně odlišné od oficiální kancionálové produkce.

Czech and Moravian Pilgrim Songs

Songs designated for pilgrimages to sacred locations have a number of shared features
with official canticle songs, the repertoire of which they also overlapped with to some
extent. A specific aspect, however, was their being performed in a secular and non-liturgical
environment. They were frequently published in the form of broadsides or as printed
songbooks without notes. The leaders of the pilgrimages were known by laypersons as “older
brothers” or also as “prayer leaders”. The melodies of the songs were passed on orally from
generation to generation. As is also the case with secular folk songs in the eighteenth and
nineteenth centuries, we do not know the authors of the texts or the melodies. The principle
of refrains and so-called “general notes” were often used in the songs to make them easier
to remember. The pilgrims did not have to have songbooks as the pilgrimage leaders would
call out the particular verses and the assembly would repeat after him. There was no need
for an organ accompanying the procession. There will an attempt to demonstrate that folk
instruments (for example, bagpipes, the accordion) were generally used.

Klíčová slova

poutnické písně; lidová hudba; kramářské písně; zpěvníky; duchovní píseň, laická pobožnost

Keywords

pilgrim songs; folk music; broadside ballads; songbooks; spiritual song; lay devotion

Tato studie vznikla na základě institucionální podpory dlouhodobého koncepčního rozvoje výzkumné organizace poskytované Ministerstvem kultury ČR (DKRVO, MK000094862).

1. ROTREKL, Zdeněk. Barokní fenomén v současnosti. Praha: Torst, 1995, s. 183 ↩︎
2. KOLEK, Antonín. Radostná cesta k Staré Matce Boží žarošské. Brno: Občanská tiskárna, 1942, s. 269–270. ↩︎
3. MALÝ, František. Salve Regina Poutnický kancionál. Brno: Editio Salve Regina, 1992, vyd. 2015, s. 286. ↩︎
4. Tamtéž, s. 31. ↩︎
5. Tamtéž, s. 315. ↩︎
6. tamtéž, s. 331. ↩︎
7. Tamtéž, s. 445. ↩︎
8. Tamtéž, s. 43. ↩︎
9. Tamtéž, s. 197. ↩︎
10. Tamtéž, s. 263. ↩︎
11. Tamtéž, s. 59. ↩︎
12. Tamtéž, s. 425. ↩︎
13. Tamtéž, s. 254. ↩︎
14. Tamtéž, s. 441. ↩︎
15. Tamtéž, s. 224. ↩︎
16. Tamtéž, s. 234. ↩︎
17. Tamtéž, s. 149. ↩︎