Praha: Národní muzeum, 2022. 212 s. ISBN 978-80-1036-701-8

Nevím, jestli je to česká specialita, ale naše historie i současnost jsou prostoupeny řadou projektů, které nebyly realizovány. Nemusíme hned myslet na ambiciózní výkony typu vysokorychlostní železnice nebo dálnice do Vídně. Stačí se podívat, jak pomalu se nám daří budovat kulturní instituce (například koncertní sály) v době, kdy zrovna nejde o politickou soutěž mezi národnostmi, jak tomu bylo v období Rakouska-Uherska. Není proto divu, že obecně uznávaným českým symbolem všech neexistujících entit je fiktivní postava Járy Cimrmana, která se zrodila v 2. polovině 60. let 20. století ze série rozhlasových mystifikací Zdeňka Svěráka a Jiřího Šebánka.

Do říše vysněných kulturních projektů, které se nikdy neuskutečnily, patří i národní zvukový archiv. Kolektivní monografie s názvem Archiv, který nebyl. Sto let pokusů o národní zvukový archiv, vzešla z několikaletého projektu NAKI II Nový fonograf: naslouchejme zvuku historie a podílela se na ní řada autorů z Národního muzea a Hudebního informačního střediska.

V čele dlouhodobých snah o vybudování fonografického archivu stojí Iva Horová, Michal Hora a Eva Ješutová. Svým úsilím se snaží upozornit na skutečnost, že laxním přístupem ke zvukovým památkám ohrožujeme jejich budoucí existenci. Jinak řečeno, že riskujeme nebezpečí ztráty části kolektivní paměti, která zakládá naši kulturní identitu. Problémem nejsou nahrávky samotné, ale paměťová média, na kterých jsou uloženy. Jejich materiál postupně degraduje a tím ohrožuje čitelnost zaznamenaného obsahu. Kromě ochrany (resp. záchrany) nahrávek by mělo být smyslem takové instituce také jejich zpřístupnění veřejnosti. Což je v případě starších zvukových dokumentů možné prakticky až po jejich digitalizaci, neboť analogové nahrávky (jako jsou fonografické válečky, šelakové, acetátové a vinylové desky, magnetické pásy apod.), ale i CD nebo DVD se přehráváním fyzicky opotřebovávají a ničí. Zde už narážíme na problémy institucionální, personální a v konečném důsledku finanční.

O jak dlouhodobý problém se jedná, svědčí historie neúspěšných pokusů o vybudování solidní státní instituce, která by se o nahrávky starala. Příznačný je povzdech Mirka Očadlíka z roku 1940 uvedený hned v záhlaví úvodu knihy, který konstatuje, že „Diskotéka zřízena nebyla, a zdá se, že ani zřízena nebude pro podivnou a neuvěřitelnou laxnost úřední, která nechce dbáti ochrany kulturních hodnot“.

První pokusy o státní archiv sahají do roku 1928, kdy byla ustanovena Fonografická komise České akademie věd a umění pod vedením Josefa Chlumského, která měla navázat na práci započatou zejména v oblasti sběru lidových písní ještě v období Rakouska-Uherska. Výsledkem práce nové komise bylo několik desítek nahrávek folkloru z 20. a 30. let od jihozápadních Čech po Horní a Dolní Lužici a Podkarpatskou Rus, jak ve své kapitole uvádí Matěj Kratochvíl.

V tomto období se o myšlenku vybodování státní fonotéky zasadil také Karel Čapek, který v článku O Národní diskotheku (LN, 1932, 40, s. 3) rozvíjí myšlenku propagovanou OSN. Sám Čapek byl vášnivým sběratelem světové hudby – jeho cennou soukromou sbírku 462 šelakových desek odkoupilo Národní muzeum, resp. Náprstkovo muzeum. Obsahuje nahrávky amerických indiánů, arabskou i africkou hudbu nebo třeba čínskou operu.

Vedle Očadlíka podporoval ideu nutnosti vybudování zvukového archivu také Vladimír Helfert. Zakotvil jej ve své celkové vizi Státního hudebně-historického ústavu vydané posmrtně v r. 1945, jak připomínají Vít Holeček, Michal Hora a Martin Mejzr.

Důležitou instituci představovalo po r. 1949 pražské Divadlo hudby, s odbočkami v dalších městech, které nabízelo propojení mezinárodní sbírky nahrávek (za deset let jich bylo přes 33 tisíc a po čtyřiceti letech asi 100 tisíc) s prezentací v polyfunkčním prostoru.

Dalším významným pokusem konce 40. let byla idea Olgy Růžičkové-Sixtové ve spolupráci s Gramofonovými závody zřizovat sbírek a poslucháren nahrávek při městských knihovnách, který vhodně zapadal do dobové osvětově-výchovné politické koncepce. Realizaci plánu ale zastavila změna politické „spolehlivosti“ předkladatelky projektu.

Situaci archivu Československého rozhlasu vznikajícího od roku 1928 popisuje jeho dlouholetá pracovnice a vedoucí Eva Ješutová. Mezi nejstarší archivované nahrávky patří například projevy prezidenta republiky T. G. Masaryka. Dnes sbírka přesahuje 6 000 běžných metrů archiválií a před jedenácti lety k němu přibyl i Gramoarchiv obsahující přes 200 tisíc gramofonových desek. Jak autorka kapitoly uvádí, v současnosti je už zdigitalizována naprostá většina zvukového archivu (asi 95 %). Zásadní jednání okolo Národní fonotéky probíhala na půdě ČRo v letech 1992–1993. Speciální pracovní skupina tehdy připravila návrh statutu Národní fonotéky a realizační koncepci. Odchodem tehdejšího vedení rozhlasu ovšem tyto aktivity ustaly.

Kromě jednotlivých podrobných kapitol je dobrou ilustrací sisyfovského úsilí různých institucí chronologický tabulkový přehled jednotlivých kroků a událostí. Do hry od 90. let postupně vstupuje Muzeum české hudby (dnes Národní muzeum – České muzeum hudby), AMU, Moravská zemská knihovna a Národní technická knihovna (projekt Virtuální národní fonotéka) či koncepce státní kulturní politiky formulované MK ČR.

Je až s podivem, jak si na projektu státní fonotéky doposud vylámala zuby většina předních paměťových a kulturních institucí. V současnosti je vybudování Národního zvukového centra zakotveno v Koncepci rozvoje knihoven v ČR na léta 2021–2027 s výhledem do r. 2030. Nejnověji byla MK ČR ustavena Pracovní skupina pro přípravu koncepce Národního zvukového centra pod vedením tajemnice České hudební rady, Lenky Dohnalové.

Celou situaci okolo státní fonotéky shrnuje v závěru publikace Bohuš Získal: „V první řadě tedy chybí nevyjasněná zodpovědnost za péči o tento typ kulturního dědictví jako celek. Jelikož aktivity jednotlivých institucí nikdo nekoordinuje, v mnoha případech se překrývají a některými oblastmi se naopak nezabývá nikdo.“ Problémů je tedy zjevně celá řada: od technologických, finančních přes personální až ke koordinačním a komunikačním. Publikace tak nabízí pozoruhodnou analýzu problému psanou zčásti samotnými aktéry tohoto procesu, který se vleče už téměř sto let a je zatím neúspěšně dobýván z různých stran na různých úrovních. Nezbývá než doufat, že archiv, který nebyl, jednou bude, a že ono „jednou“ bude situováno v co nejbližší budoucnosti.