O tom, že hudba Pavla Haase, možná nejnadanějšího studenta Leoše Janáčka, si zaslouží pozornost snad každého milovníka avantgardní hudby, nejspíše není třeba nikoho příliš přesvědčovat, přesto Haas stále nepatří mezi autory, kteří by se na programech objevovali dostatečně často – 9. ročník festivalu Janáček Brno však v tomto směru chvályhodně pamatuje na svého brněnského rodáka! K mírnému splacení tohoto dluhu se rozhodlo přispět rovněž Národní divadlo moravskoslezské, které připravilo inscenaci Haasovy jediné opery Šarlatán, a to v režii Ondřeje Havelky, se scénou Jakuba Kopeckého, kostýmy Kateřiny Štefkové, choreografií Jany Hanušové, sbormistrem Jurijem Galatenkem a s hudebním nastudováním Jakuba Kleckera, který orchestr při brněnském provedení rovněž vedl. Role doktora Pustrpaka, kočovného lékaře a šarlatána, se zhostil Pavol Kubáň, jeho ženu Rozinu ztvárnila Eva Dřízgová-Jirušová, jeho múzu Amarantu Soňa Godarská, mnicha Jochima Martin Gurbaľ a členy Pustrpakovy družiny Václav Čížek (Bakalář), Vít Šantora (Kyška), Josef Škarka (Pavučina), Vincenc Ignác Novotný (Zavináč), Juraj Nociar (Ohnižer), Michael Kubečka (Silák) a Petr Urbánek (Krotitel hadů).
Příběh Pavla Haase vychází překvapivě z reálných základů – skladatele oslovil román německého spisovatele Josefa Wincklera Doktor Eisenbart inspirovaný skutečným ranhojičem Johannem Andreasem Eisbarthem, který si, jak dodává v programové poznámce dramaturgyně Patrície Částková, získal i bez lékařského vzdělání uznání rakouských dvorních kruhů. Havelkova režie se realistickému zpracování nicméně vyhýbá a nesnaží se ani o nějakou vlastní modernizaci, a naopak tíhne k osobitosti a vizuálnímu stylu commedia dell’arte. A je to dobře – osobitá identita kočovného profesionálního divadle je více než blízká kočovnému profesionálnímu ranhojiči i jeho pestré společnosti. Havelka nejenže vnímá a přijímá „potrhlost“ předlohy, on ji (jistě by to bylo i k radosti samotného skladatele) dokonce akcentuje. Barevné a rozverné kostýmy Kateřiny Štefkové se k tomuto pojetí náramně hodí a potvrzují – myšleno pouze vizuálním dojmem, a navíc v ryze pozitivním slova smyslu! – jistý „ochotnický“ charakter produkce. Je to určitá „ledabylost“, která v drobné (a cílené) míře povedeně umocňuje onu hravost inscenace. Poměrně jednoduchá scéna Jakuba Kopeckého jde tomuto cíli skvěle „na ruku“. Pochvalu si navíc zaslouží výtečné využití světla a stínu v podobě obrazu za plentou, kde se odehrávají věci, které by slušné publikum nemělo vidět – vzorem byly Kopeckému pochopitelně starší inscenační praktiky při kterých se násilné (zde i mírně necudné) scény odehrávaly vždy za scénou.
Z pěveckých výkonů si zaslouží vyzdvihnout především ústřední dvojici Pustrpak-Amaranta v provedení Pavola Kubáně a Soňi Godarské. Současně byli nejjistější v kramflecích také v hereckém řemesle. Kubáň povedeně a s interpretačním citem ztvárnil jak rozverné repliky doktora Pustrpaka, tak i podstatně temnější závěr díla, Godarská oslnila rozvernou nonšalantností a svůdností, která se projevila v barvě tónu i celkovém výrazu. Z vedlejších postav si zaslouží připomenout především kvalitní pěvecké výkony Martin Gurbaľ jako mnich Jochim a důvod Pustrpakova úpadku, Bakalář Václava Čížka a Král Pavla Divína. Výkon sboru byl neméně dobrý.
Samostatnou kapitolou je výborná Haasova hudba, kterou rozezněl orchestr opery Národního divadla moravskoslezského pod taktovkou Jakuba Kleckera. Šarlatán je plný barev, chytré instrumentace, zajímavých kontrastů a chytlavých rytmů, Klecker si dal záležet, aby všechny tyto aspekty náležitě vynikly a současně uhlídal pevnou rytmickou i dynamickou homogenitu orchestru. Tam, kde to bylo potřeba, dával pochopitelně prostor jednotlivým skupinám, ale vždy tak, aby byl celkový zvuk kompaktní a maximálně vyvážený.
Šarlatán byl nejen milou festivalovou jednohubkou, ale především povedeně využitým konceptem a jasným dokladem Haasova kompozičního mistrovství. Ačkoliv je penzum Haasových skladeb vzhledem k tragickým životním událostem žalostně malé a jejich uvádění zavdává nezřídka důvod k povzdechu nad nenaplněným lidským životem a hudebním potenciálem, Šarlatán obstojí i v konkurenci děl vyzrálých skladatelů s dlouhými životními příběhy a zkušenostmi. Nicméně Pavel Haas sám by asi jen velmi nerad lpěl na neutuchajícím žalu a teskných povzdeších – ostatně jeho svým způsobem celoživotní krédo zaznívá v samotném Šarlatánovi: „Ať doba dobrá, nebo zlá, na rtech měj stále smích, do pláče vždycky času dost v hodinách posledních…“
