Opus musicum 3/2018
Vážení a milí čtenáři,
při pohledu do obsahu třetího letošního čísla Opus musicum mě napadá
úvaha o návratech ke starým tématům a je patrné, že návraty to mohou
být velmi různorodé. Badatel se může ke zpracovávanému tématu opakovaně
vracet, protože jsou postupně nalézány další nové prameny, které je
třeba zařadit do kontextu. Čerstvé objevy potom mohou buď potvrdit již
dříve vyřčené (a publikované) a být jakýmsi dalším pomyslným kouskem
skládačky, který vyjasní stávající obraz a zostří kontury konkrétní historické
situace. Ovšem může se stát i to, že nový objev poupraví původní optiku
a dochází k revizi dřívějších tvrzení. První případ by platil pro studii Jany
Spáčilové, která se olomouckým biskupem Schrattenbachem zabývá dlouhodobě.
Dvě nově identifikované partitury pak nejen doplňují obraz fungování
Schrattenbachovy kapely, ale jsou rovněž svědectvím o vysoké úrovni
piaristického vzdělávání u nás v 18. století. Dřívější závěry není třeba nijak
zásadně měnit, jen se prameny více noří do dobového kontextu, a to nejen
hudebního. Studie Jiřího Kopeckého naopak poukazuje na to, že některá
tvrzení české muzikologie (často se jedná o stoleté monolity) byla zcela nekriticky
tradována po mnohá desetiletí. Proto je vítaná každá nová snaha
vyprostit některé hudební skladatele ze škatulek, do kterých byli svrženi
jako do propasti zdánlivě jednou provždy. Proč zaklínat Fibicha wagnerianismem
a Dvořáka označovat za neoperního skladatele? Ideologizování je
většinou pouze vyjádřením osobního názoru daného badatele a odrazem
dobových celospolečenských tendencí. Kopecký na základě četných komparací
ukazuje, jak Fibich a Dvořák do jisté míry experimentovali na poli
operní tvorby a snažili se hledat nové neotřelé cesty, které však zároveň
integrovaly jisté společné jmenovatele.
A jak se lze ještě vrátit ke starému tématu nově? O tom se můžete přesvědčit
na webových stránkách www.leosjanacek.eu, kde je možno nalézt
kromě skladatelovy biografie a soupisu jeho díla i mnoho dalších vtipných
a skvěle výtvarně řešených artefaktů. Myslím, že je načase, abychom Janáčka
vyprostili jako perlu z lastury přísně muzikologického bádání.
K tomu, aby mohl žít dál, se potřebuje nadechnout. Brno se už po mnoho
desetiletí zaklíná janáčkovskou tradicí, ale ještě donedávna si příchozí do
Brna prakticky neměli kde všimnout, že by Janáček k Brnu nějak patřil.
Myslím, že sám Janáček by měl ze současné prezentace a stále rostoucí
popularity své osoby a díla obrovskou radost. Sdílejme ji s ním!
Kateřina Hnátová
OBSAH
STUDIE
Dvě nově identifikované partitury oratorií Johanna
Josepha Fuxe provedených v Brně z popudu biskupa
Schrattenbacha • Jana Spáčilová (str. 6)
Chrámová hudba na zámku ve Slezských Rudolticích
ve druhé polovině 18. století • Helena Kramářová (str. 21)
Poslední opery Antonína Dvořáka a Zdeňka Fibicha:
„asi tak jako“ Goldmarkova Královna ze Sáby • Jiří Kopecký (str. 31)
K životu a dílu královéhradeckého varhaníka a skladatele
Jiřího Strejce • Václav Metoděj Uhlíř (str. 50)
UDÁLOSTI
Zahrada, vinice. 27. ročník Velikonočního festivalu
duchovní hudby • Patrik Červák, Petra Čtveráčková, Blanka Šnajdrová,
Cecílie Škubalová, Jakub Filip, Adam Špánik, Miroslav Buc, Jana Kratochvílová (str. 65)
Pražské jaro 2018 • Anna Šerých (str. 76)
Co přinesla 34. ostravská Janáčkiána? • Miloš Schnierer (str. 86)
MORAVSKÁ GALERIE
1968: computer.art • Jana Písaříková (str. 90)
ROZHOVOR
„Hudba v mém hodnotovém žebříčku vždy stála a stojí
na prvním místě.“
Rozhovor s Igorem Františákem • Tereza Žůrková (str. 92)
RECENZE
Jindřiška Bártová a kol.: Osobnosti Hudební fakulty JAMU
• Ondřej Pivoda (str. 98)
Jaroslav Mihule: Martinů, osud skladatele • Monika Holá (str. 101)
Mojžíšová Olga – Pospíšil, Milan: Bedřich Smetana.
Korespondence I. (1840–1862) • Libuše Janáčková (str. 104)
Souborné vydání díla Bohuslava Martinů • Jiří Zahrádka (str. 106)
INFOSERVIS (str. 110)
